Články o rodině

Patří přání být rodičem k představě naplněného života?
Jaroslav Šturma
Dětské centrum Paprsek, Praha
FF UK a KTF UK, Praha

Při své úvaze na toto téma bych rád vyšel z novějších poznatků biodromální psychologie (psychologie životního běhu) v té podobě, jak  ji koncipuje Erik H. Erikson (1999), a zároveň z Matějčkova pojetí komplementarity psychických potřeb.

Není pochyb o tom, že mezi základní, vitálně důležité potřeby člověka patří také potřeba nalézt a zakusit od druhých osob, zvláště od těch, na nichž nám záleží, společenské uznání a ocenění. Mohou – li si nás druzí vážit pro to, co dokážeme a v čem jsme snad přínosem, a dají – li to najevo, pak je to zdrojem i naší vlastní důvěry k nám samým a našeho pozitivního sebehodnocení. V té míře pak, ve které je rodičovství druhými lidmi  chápáno a uznáváno jako společenská hodnota, jako role, jejíž náležité zvládnutí a věrné vykonávání je hodnoceno jako pro společnost žádoucí a společnost vytvářející, konstituují se příznivé podmínky – s Marií Montessoriovou řečeno „připravené prostředí“ - k tomu, aby byli dospělí lidé motivováni rodičovskou roli, která je životním úkolem na desetiletí života, odpovědně přijmout.

Zamýšlíme – li se dále nad základními lidskými potřebami jakožto hybnými silami lidského vývoje, pak nemůžeme opominout tu z nich, která je ve svém jádru duchovní povahy: je to potřeba sebepřesahování, transcendence, otevřené budoucnosti, jak ji nazývá Z. Matějček. Člověk je bytostí dynamicky orientovanou ve směru od minulosti přes přítomnost k budoucnosti. Do jeho srdce je více či méně vyjádřeně vložena touha překročit svůj osobní čas a prostor. A to se může dít nejrůznějším způsobem. Jiří Wolker vložil svou naději do lidské práce: „Dělník je smrtelný, práce je živá…“ Umělci se zvěčňují ve svých dílech, vědci a vynálezci ve svých objevech a výzkumech. Pro rodiče jsou pak děti tím, co jim umožňuje stát se součástí věčného koloběhu života, ve smyslu Gibránova Proroka: „Vaše děti nejsou vašimi dětmi, jsou posly života, který touží po sobě samém…“ Rodiče podle tohoto obrazu jsou lukem, který vysílá děti jako šípy do budoucnosti. Výsostnou hodnotu, kterou představuje dítě, vyjádřil již kdysi Jan Amos Komenský takto: „Zdají – li se dítky komu něčím špatným, nehleď, co jsou, nýbrž co býti mají, neboť jsou k tomu určeny, aby byly po nás obyvateli světa.“

A je-li tato potřeba zároveň potřebou hlubšího smyslu lidského života, pak právě děti – přes všechny starosti, které s nimi jsou – představují pro mnohé právě naplnění smyslu života. Dlouhodobou frustraci a nevýslovnou bolest, kterou může znamenat život bez dětí, bez možnosti předat to nejlepší z nás někomu dalšímu (nejde zdaleka jen o hmotné dědictví), zřetelně představují manželé či jednotlivci, marně toužící po dítěti. Mnozí z nich se pokoušejí za vynaložení nemalých prostředků a námahy obejít omezení, daná oslabením přirozenosti, cestou sofistikované lékařské techniky, anebo úsilím o nalezení dítěte, jež by jim mohlo být svěřeno do náhradní rodinné péče.

V Eriksonově (1999) pojetí lidského vývoje jako sledu životních období, charakterizovaných vždy určitým základním úkolem, jehož splnění podmiňuje postup na další vývojový stupeň, nacházíme jako sedmé z osmi období stadium generativity, tedy plození, rození, tvoření, vytváření. Zahrnuje plodivost, prokreativitu v nejširším slova smyslu, přičemž rodičovství náleží do samého jádra tohoto pojmu a je základním výrazem a projevem této potřeby, schopnosti či daru, kterého se člověku dostává. Není bez významu, že v Eriksonově pojetí přichází toto období teprve poté, co se jedinec v průběhu předchozí vývojové cesty vyrovná s úkolem  vytvořit a upevnit si vlastní sebedůvěru, sebepojetí a vlastní identitu stejně jako schopnost vstupovat do hlubokých meziosobních vztahů a v takovém intimním vztahu dlouhodobě vytrvat. Jak ukazuje evoluční i vývojová psychologie, je předchozí naplnění těchto vývojových úkolů nezbytné právě pro naplnění cílů období generativity. Ta totiž u člověka spočívá nejen v samotném aktu plození, nýbrž i v odpovědné péči o dílo, v případě zplození dítěte v dlouhodobé péči o ně. Víme totiž, že člověk se rodí jako „fyziologicky nezralý tvor“ (Portman). Na období prvých 9 měsíců velmi intenzivního vývoje v matčině těle musí proto navazovat další období  vývoje v chráněném prostředí rodiny, jehož dominantou je vytvoření a utužení bezpečného a jistého přilnutí ke klíčovým osobám, zpravidla počínaje osobou matky.

Předpokladem pravé dospělosti zahrnující rodičovství je ovšem i to, aby se člověk v plném slova smyslu (viz Guardini, 1997, 45-46) stal „mužem“ a „ženou“, ženskou či mužskou osobností, „na niž se lze spolehnout, protože bezprostřední podněty, které na ni působí, a tok jejích citů vyústí vždy nakonec do toho, co je platné a trvalé. K nebezpečným symptomům naší doby patří skutečnost, že obraz takové osobnosti se zdá být oslaben. … K tomu, aby se člověk stal skutečným otcem nebo skutečnou matkou, nestačí pouze umění plodit nebo rodit. K tomu je nezbytná vnitřní pevnost, tichá síla řádu, stálost, schopnost pokračovat vpřed . … Absence oněch kvalit budí podivný dojem, … že totiž život je – navzdory nedozírnosti vědy, nesmírné síle a důkladnosti techniky – v zásadě ovládán nedospělými“.

Ukazuje se, že v moderní a postmoderní době se člověk, pokud jde o vztahy mezi rodiči a malým dítětem, značně vzdálil původnímu charakteru těchto vztahů, s negativními důsledky pro rodiče i děti. Vývojová biologie a psychologie (B. Hassenstein, J. Prekopová aj.) dokládají, že člověk je – podobně jako např. lidoopi – tzv. nošencem (Tragling), tj. tvorem, který svá mláďata útlého věku nosí, chová, poskytuje jim bohatou příležitost k pevnému objetí. Tak tomu je dosud u přírodních národů. Člověk naší kultury se však často spíše chová, jako by patřil do skupiny „hnízdilů“ (Nesthocker), podobně jako je tomu u vlaštovek, kdy mláďata nacházejí bezpečí  v hnízdě. Péče rodičů pak spočívá v tom, že jim shánějí a snášejí potravu.

Zde se dostáváme k dalšímu důležitému zjištění: dospělí lidé potřebují k naplnění smyslu svého života stát se rodiči (doslovně nebo obrazně), rodiče potřebují děti a děti pak potřebují pro svůj plný vývoj rodiče, kteří by jim byli k dispozici. Jde tu o komplementaritu rolí a komplementaritu potřeb.

Je zde třeba zdůraznit, že zatímco rodičovství spočívající ve skutečnosti, že rodiče dávají život dětem, nebo se jich ujímají a pak o ně dlouhodobě pečují, je nejběžnější a společensky nezbytnou konkretizací rodičovského poslání, má rodičovství, jak jsme už výše zmínili, i jiné, pro jedince a společnost velice významné podoby, jako je např. rodičovství duchovní. Dobrovolné rozhodnutí zříci se vlastních dětí a uvolnit tak psychickou energii a tvořivé síly pro jiné formy péče o člověka a lidské společenství, třeba vůči těm, kteří pro své charakteristiky a povahu svých případných oslabení sami o sobě nejsou s to probudit v druhém rozhodnutí vstoupit s nimi do osobního vztahu a rodičovsky se k nim chovat, je psychologicky a lidsky plně hodnotnou podobou generativity. Je jen třeba, aby takové rozhodnutí nebylo východiskem z nouze, nýbrž aby mělo ráz svobodného činu zralého člověka.

Zmínili jsme komplementaritu, vzájemnost a doplňování potřeb dětí a potřeb dospělých osob, rodičů. Lze to říci takto: Malé dítě  má vrozenou, intuitivní schopnost vysílat signály vůči dospělým, které v něm aktivují jeho vlastní připravenost se k děťátku vztáhnout a vyjít mu odpovídajícím způsobem vstříc. Tak vstupuje s rodičem do nikdy nekončící směny podnětů, do řetězce interakcí, což zejména  v prvém období života bude výrazně přispívat k rozvoji osobnosti dítěte a jeho sebeuvědomění, k tomu, aby skrze blízké osoby vnímalo svět jako bezpečné a vstřícné místo pro život. Je to ovšem proces obousměrný: dítě se vyvíjí a rodiče zrají. V průběhu dětství a dalšího života bude charakter vztahu a vzájemné komunikace procházet proměnami: konečným smyslem je vyslat do života a společnosti samostatného a odpovědného jedince, jemuž jsme pomohli poznat a naplňovat pozitivní možnosti jeho rozvoje, stávat se tím, čím v možnosti od počátku, tedy od početí byl a je. Na straně rodičů pak aktivní příspěvek k tomu znamená naplnění významného životního úkolu, jež jim umožňuje vstoupit do dalšího životního stádia, kde bezprostřední podíl na péči o děti už ustupuje do pozadí a kdy se rodičovství projevuje, jak říká Říčan, spíše empatickou starostlivostí (2002), tj. porozuměním, empatií. Jde o životní období, v němž člověk směřuje k integritě své osobnosti a života, v němž bývá důraz položen na receptivitu, pochopení, hledání a nacházení hlubšího smyslu a jehož plodem v příznivém případě mohou být známky lidské moudrosti, s níž jedinec, zakotven  v poznání, že i díky jemu život jde dál, čelí s přibývajícím věkem i narůstajícím známkám omezení lidských možností a sil. Právě jako rodiče narážíme někdy na meze svých možností a sil, i když se sebevíce snažíme, a učíme se tak tyto hranice poznat a přijímat a uvědomovat si, že při vší usilovné snaze jsme jen „služebníky neužitečnými“.  

Rád bych se ještě vrátil ke skutečnosti, že na počátku vývoje jedinečného vztahu mezi dítětem a klíčovou osobou je intuitivní dispozice obou partnerů vyhmátnout potřebu druhého a zároveň docílit i naplnění potřeby vlastní.  Dítě tedy je obdařeno vlastnostmi, jež mají pro osobu s rodičovskou dispozici vybízející a spouštěcí charakter: úsměv či pláč malého dítěte vyvolává v dospělém rodičovské chování, poskytující péči a ochranu. Pečující chování pozorujeme nezřídka již u dětí, např. když si hrají s panenkou anebo když se starají o domácí zvířátka. O vývoji tohoto typu chování víme však zatím povýtce málo. Na straně dospělých hovoříme o intuitivním rodičovském chování, což je pojem, který do psychologie uvedli manželé Papouškovi (již zesnulý prof. Hanuš Papoušek byl Čech působící se svou manželkou po léta v Dětském centru v Mnichově u prof. Hellbrüggeho). Touto schopností intuitivního rodičovského chování jsou vybaveni i ženy, i muži, dokonce i ti, kteří dítě ještě nemají. Součástí tohoto komplexu chování je  snaha o oční kontakt, jeho opětování a posílení, přičemž dospělý drží bezděčně dítě blíže před svým obličejem, než by to učinil za jiných okolností, aniž by věděl, že tato kratší vzdálenost je optimem pro možnost dítěte zrakem dospělého vnímat. K intuitivnímu chování patří pozdrav: úsměv a mimika obličeje při navazování kontaktu s dítětem stejně jako jedinečné charakteristiky výměny hlasových projevů. Dospělý podněcuje a opakuje hlasové projevy dítěte s tím, že hlas nasazuje o oktávu výše. Vzájemné napodobování a opakování projevů a gest je další  typickou charakteristikou. Jde tu o schopnost vzájemné intuitivní empatie a rezonance, schopnost říci ano nabídce života a lásky, schopnost lásku učinit vnímatelnou a zakusitelnou, a to jak tu, kterou dávám, tak tu, kterou dostávám. Jen tak může být v dítěti nastartován proces, v němž se od úplné vydanosti a skrytosti v nosném vztahu vydává na cestu do světa k samostatnosti a odpovědnosti, tedy ke svobodě. Tomáš Akvinský říká: „Liber est causa sui.“  A jde o to, nakolik se v procesu vývoje a výchovy stane člověk „příčinou sebe sama“, tvůrcem sebe sama. Chceme – li, zda a nakolik v sobě, s pomocí vychovatelů, objeví Boží obraz, který do něho byl od počátku vložen, a zda jej jako svůj životní plán bude uskutečňovat.

Rád bych tu vyslovil ještě jednu myšlenku souvisící se stupnicí hodnot. Dítě, jako každý člověk, má svoji cenu a svoji hodnotu. Cenu lze vyjádřit ekonomicky, např. vyčíslením ztráty, kterou utrpím, když se namísto vydělávání budu věnovat dítěti, anebo částkou, kterou je třeba vynaložit na záchranu nemocného či postiženého dítěte či na jeho vzdělání. Nezávisle na tom má dítě svou jedinečnou hodnotu, totiž hodnotu daru. Dar jako takový může být darován, mohu se však o něj zasloužit jen do jisté míry. Může víc nebo méně odpovídat mým představám a přáním. Mohu jej odmítnout, mohu jej vyžadovat za každou cenu a postulovat právo na dítě nebo dokonce na zdravé dítě.  Nic to však nemění na jeho apriorní hodnotě, která se rovná hodnotě lidského života. Záleží ovšem na tom, jakou hodnotu přikládá dítěti jako lidské bytosti společnost, rodina, ve které jsme sami vyrůstali, a v konci konců každý z nás zcela osobně.  Dítě tak může být považováno za narušitele životních plánů, za překážku v jejich uskutečnění. Může být chápáno v kontextu lidského vývoje, jak jsme jej nastínili –  a je to tak dobré a přirozené – za obohacení života, za podnět k osobnímu růstu, může být vybídnutím k růstu lidských hodnot, je – li např. postižené, k rozvoji lékařské vědy a pečující lásky. Náš postoj k dítěti tedy souvisí s tím, nakolik společnost přijímá za své ideu civilizace lásky a kultury života, je touto společenskou atmosférou spoluutvářen a také k ní přispívá. Otázku lze postavit nejen tak, čím mi toto (nechtěné, nemocné, postižené) dítě komplikuje a zatěžuje život, ale i jako výzvu: K čemu dobrému mi může jeho existence, zkušenost s ním, vztah k němu, péče o ně napomoci. Takto přeformulovaná otázka vede od příčiny, která může drtit a být chápana jako selhání či chyba, do budoucnosti, k cíli a smyslu mého života. Není nadarmo, jak připomíná Hanna B. Gerl-Falkovitz (2000), že zmíněný Tomáš Akvinský nazývá cíl „causa finalis“, v jistém smyslu příčinou přetransformovanou v cíl.

Zde tedy – v případě interakce - jsme u kořene nespočetné výměny podnětů, která v příznivém případě má charakter vzájemně se posilující zpětné vazby. Z jejích jednotlivých úkonů, interakcí, se spřádá v průběhu prvých sedmi až osmi měsíců života dítěte pevné předivo bytostného vztahu, studované ve světě pod názvem „attachment“, vhodně přeložitelné jako přilnutí. Charakteristiku tohoto jedinečného vztahu v mnohaletých longitudinálních studiích analyzovali manželé  Grossmannovi z Řezna.  Podstatným zjištěním je, že toto přilnutí může mít ráz bezpečného, jistého připoutání anebo je to vztah poznamenaný nejistotou. Určit tuto jeho kvalitu lze ještě v prvém roce života dítěte, které je sensitivním obdobím právě pro vytváření nosných vztahů. Charakter přilnutí má tendenci přetrvávat přes celé dětství až do dospělosti a spoluutváří tak zásadním způsobem dispozici jedince  pro všechny další významné životní vztahy.  Ukázalo se, že ty matky (nebo rodiče), které svému kojenci byly zdrojem nejistého přilnutí, patří do převážně do kategorie těch, kterým se v jejích útlém věku dostalo podmínek postačujících právě jen pro vytvoření tohoto nejistého typu připoutání. Zachycujeme tu tedy pozoruhodný jev přenášení schopnosti vytvářet vztahy  přes generace. Jde o jakousi extrabiologickou formu heredity.  Dobře tu můžeme pozorovat komplexnost, podivuhodnou vynalézavost přírody, ale i křehkost a zranitelnost při utváření rodičovských dispozic a potřeb, jež tedy potřebují podporu a kultivaci od samého počátku vývoje jedince, podobně jako s výchovou řeči také nezačínáme až v době, kdy by dítě mělo mluvit.

Připomněl bych ještě, že hodnotu dítěte jako podnětu pro aktualizaci a rozvoj rodičovského chování určuje nejen intuitivní vybízecí síla jeho přítomnosti a projevů, nýbrž i očekávání společnosti, páru a jedince vůči konkrétnímu (třeba ještě nepočatému a nenarozenému dítěti). V podstatě jde o to, jakou hodnotu ve stupnici hodnot přikládá společnost a jedinec dítěti a tomu prvotnímu prostředí, v němž se jeho vývoji nejlépe daří, tedy rodině, založené na trvalých vztazích mezi mužem a ženou.

Je možno říci, že zralý člověk, začleněný do přirozeného biologického i specificky lidského proudu vývoje života vůbec a vývoje jednotlivce zvlášť, je povahou svého bytí disponován k rodičovství, s tím ovšem, jak jsme poukázali výše, že rodičovská motivace a schopnost jsou jevem komplexní povahy, syceným ze zdrojů biologické, psychologické, sociální i duchovní povahy, a jako takové jsou i zranitelné. Člověk je rodičovstvím dalekosáhle utvářen a předává je jako schopnost i jako dovednost dál, aniž by je jen pasivně nesl jako břemeno či náhodný úkol, nýbrž sám je touto jedinečnou zkušeností nesen. Rodičovství není pouhou součástí lidského údělu (ač má někdy i tyto rysy, zejména ve svých náročných momentech), nýbrž je naplněním původního určení člověka a jeho poslání, a to v biologickém, psychologickém i sociálním smyslu. Jsem o tom přesvědčen navzdory klesající porodnosti. Hanna Arendtová (1981, 243) píše: „Skutečnost, že běh světa a chod věcí lidských je stále znovu zachraňován před ohrožením a zkázou, tkví v zázraku, jenž je do něho vložen jako semeno určující zákony  jeho pohybu, takže existuje natalita a lidé se rodí.“






Literatura:
Arendt, H.: Vita activa oder Vom tätigen Leben. Piper, München, 1981, str. 243
Erikson, E.H.: Životní cyklus dokončený a rozšířený. Lidové noviny, Praha, 1999
Gerl-Falkovitz, H. B.: Kindsein zwischen Labor und Liebe. Vorgeburtliche Diagnostik als Spiegel eines grundsätzlichen Wertekonfliktes. Nepublikovanám přednáška na psychoterapeutickém kongresu o empatii, Lipsko, září 2000
Guardini, R.: Životní období. Zvon, Praha, 1997
Říčan, P.: Psychologie náboženství. Portál, Praha, 2002