Články o rodině

Téma podpory rodin s dětmi patří v posledních měsících u nás mezi témata velmi frekventovaná. Nějakým způsobem se ho dotýká řada úvah v denním tisku, objevuje se i na prvních stranách nejčtenějších deníků. Je to samozřejmě reakce na finanční opatření vlády ve prospěch rodin, která je možno považovat za pozitivní. Většina příspěvků do rozsáhlé diskuse spojuje tato opatření s dlouhodobě velmi nízkou porodností a kloní se buď k názoru, že je dobře, že se pro zvýšení porodnosti něco dělá, nebo naopak k názoru, že propopulační politika je prázdné a někdy škodlivé gesto.

Přímé spojení mezi zvýšením finančních příspěvků rodinám a úvahami o zlepšení demografického vývoje je dle mého názoru značně zavádějící. Přehlíží totiž to nejdůležitější, a to jak z hlediska jednotlivce, tak z hlediska společnosti. Přehlíží rodinu jako takovou. Důvody jejího vzniku a podmínky jejího fungování. Rodinu jako uskutečnění a naplnění několika hlubokých psychologických potřeb jedince i rodinu jako místo vzniku a kultivace lidského kapitálu, který je rozhodující pro prosperitu společnosti. Nejde o to co rodinám dát a co od nich chtít, jde o to jak rodiny umožnit. Jak umožnit za současných komplikovaných podmínek naplnění těch přání, která sociologické výzkumy shodně nacházejí u naprosté většiny mladých lidí, a která jsou mimo rodinu uskutečnitelná jen částečně nebo vůbec. Jak umožnit realizaci těch přání, která vedou ke kultivaci osobnosti i vztahů a to i prostřednictvím naplnění vlastních rodičovských plánů.

Naše současná diskuse o podpoře rodin s dětmi postrádá v první řadě jeden důležitý aspekt. Nevěnuje dostatek pozornosti významu rodiny. Někdy dokonce působí dojmem, jakoby počet narozených dětí bylo to jediné, co politiky uvažující a formách podpory rodin zajímá. Při tom právě fundovaná diskuse o významu rodiny by měla být tím, co poskytuje důležité informace pro rozhodování mladých lidí.  Západoevropská rodina, ke které rodiny v Českých zemích historicky patří, se samozřejmě mění. Zvětšila se nezávislost nukleární rodiny na rodině původu, změnily se vztahy uvnitř rodiny, objevily se formy soužití, které uskutečňují jen část rodinných funkcí. Co se však jednoznačně nezměnilo, je právě význam rodiny. A znovu opakuji, že se nezměnil ani význam rodiny pro jednotlivce, ani význam rodiny pro společnost.

Rodina zůstává prostředím, kde se nejsnáze a nejspolehlivěji stává z dítěte společenský a tvořivý člověk a kde se dospělý má příležitost permanentně zdokonalovat v nesobecké lásce a v nezištné spolupráci. Rodina zůstává prostředím, kde vznikají nezbytné předpoklady pro vzrůst lidského kapitálu, tedy kde se též tvoří bohatství společnosti. Hlubší zkoumání rodiny přináší nezpochybnitelné důkazy o její nenahraditelnosti a hlasatelům odlišných forem partnerského soužití, především soužití nestabilního, nezbývá, než poznatky o významu rodiny zamlčovat nebo ignorovat.  

Tyto základní informace o významu rodiny a jejich vědecké a výzkumné ověřování se ve společnosti téměř nediskutují, zůstávají stranou zájmu. Za to se však značně  rozšířily zprávy a informace o tom, jak často se nepodaří vytouženou rodinu uskutečnit, některé pokusy přímo vyzývají k posilování nedůvěry k rodině. Mnoho mladých lidí je proto znejistěných, zda vlastně není podstoupené riziko sňatku příliš vysoké a naděje na úspěch příliš mlhavá. Vzniká neoprávněně dojem, jakoby počet neúspěchů význam rodiny zpochybňoval a otvírá se cesta k úvahám, zda není možno rodinu nahradit volbou jiného životního stylu, který by sice ne všechny, ale alespoň některé psychické potřeby uspokojoval bezpečněji. Např. potřeba lásky se může prý naplňovat v nezávazném vztahu bezpečněji, protože takový vztah nepřipustí nikdy tak hlubokou krizi, kdy by nešlo ani se rozejít, ani spolu žít, což se naopak manželům přihodí poměrně často. Je však takovéto "bezpečí" to, co mladý člověk opravdu hledá? Není jeho svoboda rozhodování ve skutečnosti manipulována zkreslenými informacemi, mlčením o tak důležitých věcech, jako je např. schopnost životní krize překonávat? Nebo jsou dokonce v popředí zištné důvody hospodářské sféry nebo různých ideologických skupin? Není volba tzv. alternativních forem soužití a nedůvěry k rodině jen nedostatek odvahy, kterou mladým lidem podrývají různé vnější tlaky?

Mladé rodiny praktikujících křesťanů realizují svá životní přání týkající se rodiny a rodičovství ve zřetelně větší míře. Nelze to sice dokázat na výzkumem ověřených datech, je to však hypotéza s vysokou mírou pravděpodobnosti platná.   Z nějakého důvodu však tento způsob realizace rodičovských přání není společností jednoznačně akceptován. Již před volbami v r.2002 kritizovala publicistka Kateřina Jonášová v Lidových novinách prorodinný program Koalice jako pouhou rétoriku rovnoprávnosti, za kterou se skrývá údajná snaha vystupňovat závislost žen na mužích. Před několika týdny komentátor Lidových novin a redaktor BBC Petr Fischer dal najevo přesvědčení, že problém je v neakceptovatelném, tedy zastaralém pojetí rodiny. Křesťanští politici nemají podle něho "citlivost pro skutečný život, pro proměny rodiny ve společnosti, které postupně a pracně praská patriarchální krunýř...". Tento poslední výraz "praskající patriarchální krunýř" naznačuje. že způsob realizace rodiny a rodičovství u křesťanů je podle Fischera a některých dalších autorů nahlížen nějak v nesouladu s existující skutečností,  že končí jeho platnost.

Uvažujme tedy krátce co se změnilo, jaký že krunýř to praská a jak se my křesťané v nových podmínkách orientujeme. Začněme u vnějších podmínek, jejichž změna je pro rodiny důležitá:

1) Vzdělání žen na všech úrovních je dnes obdobné jako u mužů, ve společenskovědních , zdravotních, kulturních a pedagogických oborech jsou ženy vzdělanější než muži.
2) Prodloužil se lidský věk a prodloužilo se období aktivního zdraví, rodičovství v pozdějším věku přestává být problémem.
3) Změnil se celkový charakter práce - oproti manipulaci s břemeny začala převládat manipulace se symboly.
4) Roste společenské uplatnění žen, většina žen se vdává jako společensky a ekonomicky nezávislý partner, sňatek nezvyšuje sociální status žádného z partnerů.
5) Faktické společenské poměry však nadále handicapují ženy, které se rozhodly pro mateřství.

Změnily se i vnitřní podmínky rodin:

1) Vzrostly nároky na kvalitu manželského vztahu, jeho kvalita se stala konstitutivním prvkem, který rozhoduje o vzniku a často i trvání manželství.
2) Vzrostla míra faktické rovnoprávnosti partnerů.
3) Zásadním způsobem se změnilo paradigma výchovy dítěte, výchova je dnes ze strany rodiče permanentní aktivní proces, vyžadující jeho plnou angažovanost.
4) Vzrostl vliv rodičům konkurujících externalit, především elektronických medií a vrstevnických skupin, snížil se vliv širší rodiny, příbuzenstva a sousedů.
5) Zvýšila se mobilita a tím i isolovanost rodiny.

Pokud hledáme odpověď na otázku po eventuelních změnách významu rodiny, nemůžeme přehlédnout psychologická data  z výzkumů úzkosti, která dokládají význam emocionálně příznivého, stabilního a vztahově čitelně diferencovaného prostředí pro vývoj dítěte. Význam emocionální stability člověka podstatně vzrostl, protože je každý nucen  nezávisle existovat ve složité a na individuální rozhodování náročné postmoderní době. Stále častěji se objevuje názor, že bude oprávněné nazývat vznikající společnost společností vědění. Disponibilní vědomosti a dovednosti se stanou rozhodujícím uplatnitelným kapitálem. Emocionálně blokovaná schopnost odložit okamžité uspokojení, tedy neschopnost překonat momentální emoční impulz, činí člověka neschopným se vzdělávat. Tento handicap začíná mít již dnes dlouhodobě spíše stále dramatičtější důsledky. Ve stabilní a funkční rodině je riziko vzniku emocionální lability podstatně nižší a strategie reprodukce kulturního kapitálu, tedy motivace ke vzdělání, jsou více funkční. Ve světle těchto vědeckých poznatků význam rodiny nepochybně vzrůstá.

Výše uvedení publicisté se domnívají, že křesťané tyto změny nejen nevnímají, ale dokonce se podle jejich vidění snaží těmto novým podmínkám nějakým způsobem oponovat a vývoj společnosti ignorovat. Podle mých zkušeností se věc zdá složitější. Pokusím se zdůvodnit hypotézu, že křesťané na jedné straně oponují, na druhé straně nové podmínky poměrně dobře zvládají. Na jedné straně jdou proti proudu doby, na druhé straně znatelně více přispívají do pomyslného fondu budoucnosti systematičtější výchovou dětí k rozvoji jejich schopností a k nezištné práci pro společnost. Nemohu sice posloužit zásadně významnými výzkumnými údaji, dílčí výzkumné údaje však existují a mohu též popisovat praxi, ve které se velmi dlouhou dobu profesně pohybuji.

Mezi mladými křesťany například v posledních desetiletích znatelně vzrůstá počet mužů, kteří považují za samozřejmost podílet se konkrétní prací na běhu domácnosti a na péči o děti. Některé menší kvalitativní výzkumy dokazují, že křesťané plánují větší počet dětí, že tyto plány z větší části realizují a že plánují i delší rodičovskou dovolenou. Více se zaměřují na kvalitu vztahů v užší i širší rodině. Je též vysoce pravděpodobné, že mezi praktikujícími křesťany najdeme menší počet rozvodů a rozpadů manželství. Přes tyto pozitivní charakteristiky se většinová společnost staví k praxi křesťanských rodin skepticky. Co je toho příčinou?

Ponecháme-li stranou obyčejné předsudky, můžeme dle mého názoru uvažovat o dvou kategoriích příčin, nebo spíše domněnek:
První domněnka pohoršuje liberálně smýšlejícího občana, především mladého a spočívá v obavě, že altruistické rodinné chování křesťanů je vynuceno strachem, neschopností osvobodit se od vštípené představy trestajícího Boha, kterému se musí vyhovět přinesením osobní oběti.
Druhá domněnka pohoršuje feministicky soucítící spoluobčany, protože jsou přesvědčeni, že vnější pohlednost křesťanských rodin je vykoupena tvrdým uzurpováním žen, které musí, více než muži, onen vnější obraz osobní obětí vykoupit, aniž by s ním zcela dobrovolně souhlasily. Jsou k tomu skupinovým tlakem donuceny.

Obě domněnky jsou dle mého názoru z větší části nepravdivé, avšak bohužel i zčásti oprávněné.
Strach z trestajícího Boha mezi námi pořád existuje, v jemné formě se projevuje odkazy na řád, rádi hovoříme o přirozeném řádu a někdy ani nemáme odvahu přemýšlet, co všechno jsme na tom tak zvaně přirozeném řádu vytvořili právě my lidé. Prakticky se to projevuje tak, že se ve svých rozhodnutí odvoláváme na to "co je správné", místo abychom připustili, že máme svobodu volby. Dokud nebudeme volbu osobní oběti konat z lásky k Bohu, tedy zcela dobrovolně, a budeme se místo toho odvolávat na tak zvaný přirozený řád, tedy že něco dělat musíme, nebudeme pro nevěřící většinu přesvědčiví. Budeme pouze těmi, kdo se bojí jednat svobodně.
Druhá domněnka, že křesťané nutí ženy k větším osobním obětem oproti mužům, je též částečně oprávněná. Je zcela běžné, že vzdělanější žena obětovává svojí pracovní kariéru rodině se zdůvodněním, že je to samozřejmé, že by jí bylo trapné vydělávat více peněz než její muž, nebo dokonce, po skončení potřebné rodičovské dovolené by jí bylo trapné samostatně živit rodinu. Muž by to údajně těžko nesl. Argumenty mužů obhajující tento stav jsou mnohdy ještě neomalenější.

Současná rodina se nepochybně mění v tom smyslu, že oba rodiče se stále vyrovnaněji podílí jak na výchově dětí, tak na ekonomickém zabezpečení rodiny a že oba rodiče se také celoživotně společensky a profesně rozvíjí. Mateřství není více než otcovství a zároveň profese nebo angažovanost muže není z žádného důvodu cennější, než profese nebo angažovanost ženy. Tento trend neznamená více pracovat mimo rodinu, ale více se o všechny povinnosti dělit a to v takovém poměru, který danému páru vyhovuje. Je pravděpodobné, že v budoucnu bude mnoho rodičovských párů, kdy například oba  na poloviční úvazek výdělečně pracují a zbývající čas věnují společně dětem až do jejich školního věku a svému osobnímu rozvoji včetně profesního. Vedle nich budou takoví, kteří se budou dělit o rodičovské, společenské a pracovní povinnosti v jiném poměru.

Velmi seriózní vědecká data a úvahy sociálních vědců různých specializací směřují k tvrzení, že pro společnost dohledné budoucnosti bude rozhodující, zda dokáže vytvořit takové podmínky, aby mohly dobře fungovat rodiny, aby se rodilo alespoň přijatelné množství dětí a aby neklesala vysoká zaměstnanost lidí v produktivním věku, protože jinak by se zhroutily ochranné sociální systémy a byl by ohrožen celý systém veřejných financí. Tito vědci nepochybují o tom, že cesta vede přes větší participaci obou rodičů jak na výchově, tak na profesi. Modely obětování vysoké kvalifikace jednoho z rodičů ve prospěch rodiny jsou stále více pociťovány jako méně šťastné, začínají se více uplatňovat modely pouze přerušené kariéry jednoho nebo střídavě obou rodičů.

Aby byl model přerušení profesní kariéry i v době rychlých technologických změn uskutečnitelný, potřebují rodiny ze strany státu a společnosti řadu opatření, která se realizují v rámci širší problematiky, obecně označované jako slučitelnost rodiny a zaměstnání. Tato problematika má 3 velké oblasti:
1) Systémy udržení kontaktu s profesí pro rodiče na rodičovské dovolené, které obsahují různé možnosti  od krátkodobých distančních nebo presenčních kurzů až po krátké úvazky a  jsou realizovány za státní podpory zaměstnavateli nebo institucemi.
2) Systémy různých forem péče o malé děti jako výpomoc rodičům na rodičovské dovolené, které nabízejí různé formy krátkodobé či soustavnější péče kompetentní osobnou nebo institucí a na nichž je podstatná jejich pružnost s jakou se přizpůsobují potřebám rodičů. Financování této služby by mělo být daňově odpočitatelnou nebo kompenzovatelnou položkou.
3) Komplexní systém služeb pro rodiny zahrnující jak služby technické pomoci, tak služby poradenské a vzdělávací, i služby zaměřené na zlepšování vztahů a rodičovských kompetencí.
4) Systém oceňování organizačních, manažerských a pedagogických kompetencí, které rodič úspěšným zvládáním péče o malé děti získává. Certifikát oficiálně dokládající tyto kompetence je po ověření vydáván např. v Rakousku a má pozitivní vliv na pozdější zaměstnatelnost rodiče, který po delší rodičovské dovolené zaměstnání hledá..

V současné době teprve k reálné slučitelnosti rodiny a profese směřujeme, nejaktuálnější je rozvinutí výše uvedených služeb, které nyní budou oceňovat především ženy na rodičovské dovolené. Trend k větší angažovanosti otců je sice zřetelný, ale bude jistě pomalý a jeho plné uplatnění bude trvat generace. A ještě jedna poznámka. Cesta k pozitivnímu a přínosnému skloubení rodičovství a profese není vyhýbání se ochotě k osobní oběti, kterou orientace na rodinu vždy předpokládá. Je to však cesta k rovnoměrnějšímu rozložení míry této oběti na oba rodiče a výzva pro společnost, jak ve vlastním zájmu rodinám pomáhat. Cílem je využití kvalifikace a kompetence obou rodičů jak ve prospěch rodiny, tak ve prospěch společnosti. Aby to bylo proveditelné, musí mít konkrétní pár společností umožněnou svobodu se podle jejich konkrétní situace rozhodovat. Vznikne tedy celá škála různých řešení. Jejich hodnota bude v tom, že nebudou diktována vnějšími tlaky, ani konzumentsko protirodinnými, ani tradicionalisticky prorodinnými. Konkrétní řešení budou stát více na osobní touze žít v dobré rodině a na možnosti svobodně si zvolit její formu.

Před námi křesťany se začíná rýsovat velmi závažný, ne-li přímo historický úkol:
Ukázat, že touha žít v dobré rodině se nevylučuje s možností osobního růstu obou rodičů a to jak ve společenské, tak profesní oblasti. Že je tato touha uskutečnitelná snáze v rodině, která je založena na věrném a neustále obnovovaném vztahu, tedy na manželství. Že rodičovství znamená plně realizované mateřství i plně realizované otcovství bez výhrad nebo podceňování jednoho nebo druhého. A že osobní oběť, kterou volba rodiny s dětmi vyžaduje, je též investicí, která člověka dělá vnímavějším a kultivuje jeho osobnost.

Zatím se nám však nedaří přesvědčit ani sami sebe, že tento úkol před námi stojí. Pořád jakoby nemáme jistotu, že svoboda volby je nejen dar, ale také úkol. Rodina v nových podmínkách tímto úkolem je.

Kritika ze strany nevěřících je pro nás signálem, že v něčem si nevedeme tak dobře, aby to oslovilo. Díky za tu kritiku!