Domov je místo, kam můžeš přijít a nikdo se tě neptá, proč jsi přišel
Články o rodině
Koncept společnosti vědění a nové úkoly psychologické reflexe současné rodiny. / Josef Zeman /
Koncept společnosti vědění a nové úkoly psychologické reflexe současné rodiny.Přednáška na konferenci
Vývoj a utváření osobnosti v sociálních a etnických kontextech.
Brno 12.-13.1.2005
Josef Zeman,
Národní centrum pro rodinu, Manželská a rodinná poradna Bethesda.
Vážené dámy, vážení pánové!
Psychologická bádání v problematice vývoje dítěte a utváření osobnosti jsou dle mého názoru v zajetí jistého akademismu, málo nebo téměř vůbec se nezapojují do obecné společenské diskuse. Podle V. Smékala (2002 : 13) sice "přibývá psychologů, kteří těžiště poznání osobnosti vidí ve zjištění, jak si je osobnost vědoma svého místa v systému vztahů k druhým a k úkolům života, jak prožívá svou situaci, jak se rozhoduje, čím se v životě řídí, jaké má plány, k čemu směřuje." I když zní toto konstatování sympaticky, nedokážu jej osobně brát jako jednoznačně pozitivní. Podle mého názoru totiž nepřibývá psychologů, kteří by byli schopni kompetentně se zúčastnit společenské diskuse o lidské dimenzi naší společné blízké budoucnosti.
Jsme v situaci, kdy ekonomové (např. G.Becker 1993, 2003) objevili rozhodující roli "lidského kapitálu" pro prosperitu ekonomiky budoucnosti, sociologové nepochybují o vzrůstajícím významu "vědění" jako "klíčového rysu společnosti, jejíž příchod pozorujeme"(Veselý 2004 :.434) a začíná vznikat rozsáhlá teorie globalizace, která vychází z vědomí globálního stavu ohrožení objeveného U. Beckem (1986). Vedle toho se v podnikové, národní i nadnárodní ekonomice stává samozřejmým pojem "lidské zdroje" (Mareš, P. Škromach, Z. 2003), který se však zcela orientuje na problematiku vzdělání a celoživotního vzdělávání a ani v náznaku neuvažuje, kde se ten potřebný "materiál", tedy lidé schopní a ochotní se vzdělávat, vezme. Není to snad otázka pro nás psychology?
Společnost vědění (Potůček 2002) nebude vůči lidem vstřícnější a ohleduplnější, než společnosti předcházející. V úvahách o jejím charakteru chci citovat např. pojetí reflexivní modernizace A.Giddense. Hlubší poznání přináší podle tohoto autora problém, protože "ztotožnění poznání s jistotou se ukázalo chybným". "Jsme vrženi do světa, který je plně ustanoven pomocí reflexivně utvářeného vědění, a ve kterém si současně nikdy nemůžeme být jisti tím, že kterýkoli z prvků tohoto vědění nebude revidován"(Giddens 2003 s.41). Podle Willkeho (2000) bude nárok na vysoké a stále inovované vědění zasahovat všechny funkční systémy společnosti. Nejen vědec nebo učitel, ale i úředník a řemeslník bude vtažen do permanentního inovačního proudu. Tento autor zároveň varuje, že pouze 20% obyvatelstva bude tvořit bezproblémově zaměstnatelnou část populace a naopak jiných 20% budou lidé beznadějně závislí na sociálních transferech. 60% bude vystaveno patrně silně stresující perspektivě opakované rekvalifikace a přechodné nezaměstnanosti.
Větší podíl občanů, snad většina, tedy bude vystavena větším existenciálním tlakům. Z psychologického hlediska to znamená, že budou výrazně zvýhodněni jedinci emocionálně stabilní, s nízkou hladinou bazální úzkosti, tj. lidé otevření, odolní, schopní odkládat okamžité uspokojení a schopní investovat psychickou energii do budoucnosti. Potažmo budou zvýhodněny společnosti, ve kterých budou tyto osobnosti ve větší míře k dispozici.
Na základě vzrůstajícího psychologického poznání si lze jen těžko představit, že by člověk společnosti vědění mohl získat nezbytné osobnostní předpoklady pro své náročnější uplatnění někde jinde, než v rodině. Ani teoreticky nelze namodelovat prostředí, které by lépe vytvářelo specifický prostor, umožňující zároveň bezpečný klid pro zrání neuropsychických struktur a zároveň maximální stimulaci novými podněty. Prostředí, které současně generuje jazyk jako nástroj poznání či konstruování světa a současně generuje odlišné jazykové významy, jejichž znalost utváří intimní prostor bezpečí v rámci rodiny, komunity, národa. Prostor, který je primárně vytvářen siločarami vztahů, a to vztahů dvojpólových, umožňující spontánní oscilaci dítěte mezi mužským a ženským protějškem a zažívání různosti nenebezpečných, jeho milujících postav. Vynikající popis tohoto, ekonomickým jazykem řečeno, "lidské zdroje generujícího prostředí" je teorie sociální dělohy L.Trapkové a V. Chvály (2004).
Rodin plnících výše popsané funkce ubývá. Namísto vyslovení obav však čteme u řady autorů spokojenost, že se přibližujeme vyspělým západoevropským společnostem. Nedoznívá k nám skutečnost, že tyto společnosti, na rozdíl od nás, s obecným faktem úbytku lidských zdrojů, způsobeným nízkými výkony rodin, intenzivně bojují. Zatímco Francie založila v r. 2000 ministerstvo pro rodinu a provádí dlouhodobě intenzivní a účinnou rodinnou politiku u nás převažuje v denním tisku i v odborném diskursu protirodinná agitace.
Nízké výkony rodin nejsou dle mého názoru zaviněny nezájmem nebo sobectvím mladých lidí, ale především druhotnými a nezamýšlenými účinky prudce se měnící společnosti dneška, která produkuje daleko rychleji rodinu blokující či rodinu utlačující kontexty, než je schopna produkovat nástroje na její ochranu. Nezbývá než znova zmínit analogii s ochranou životního prostředí. Současná společnost nedokáže neznečisťovat životní prostředí, se zpožděním se však již snaží následky tohoto znečišťování mírnit. Současná společnost utlačuje a dusí rodinu a jen váhavě a se zpožděním hledá neinvazivní nástroje její ochrany.
Mechanismy tohoto útlaku rodiny jsou jak nezáměrné a neodstranitelné, např. preferenční odměňování disponibilní a flexibilní pracovní síly nebo vpád informačních technologií do rodiny, které okupují prostor primárně určený k realizaci a kultivaci vztahů, tak, na druhé straně, protirodinné tlaky záměrné a ideologické. I. Možný (2002 . 65) např. na základě statistických důkazů konstatuje, že "představu o svobodném mateřství jako výrazu emancipace ženy produkuje uzoučká vrstva intelektuálek z akademického prostředí a z médií; na vzdělané ženy jejich rétorika nepůsobí, podporuje však takové chování u žen, které nemají vypěstováno kritické myšlení a věří naivně tomu, co se na ně valí z médií". Jsme svědky přímé propagace "vztahovosti osvobozené od prokreativního nátlaku", protože údajně "neexistuje důvod pro přijímání celoživotních genderových identit" "pokusy zachránit manželství na základě generativní funkce jsou i v ČR odsouzeny k blízkému zániku". (G.Šmausová 2004 s.2-3).
Ve vizi společnosti vědění se rýsují nároky, které přinášejí důvody pro pochopení narůstajícího významu rodiny. Jmenovitě takové rodiny, která velmi usilovně buduje prokreativní vztahy a stálé genderové identity. Sociolog F.de Singly. V knize Já, pár a rodina, (2000), prohlašuje, že "anti-rodinno" šedesátých let již není aktuální. V jeho pojetí rodina pomáhá prostřednistvím svých vztahů každému se konstruovat. Psychologických teorií "životní cesty", které detailizují podobné postuláty, je nespočetná řada, nejrespektovanější je zřejmě pořád klasická teorie "osmi věku člověka" E.Eriksona.
Bylo by lákavé nyní citovat, co všechno další sociologové, ekonomové a filosofové požadují, aby byla lidská dimenze společnosti vědění dostatečně vyjádřena. Zmíním pouze namátkou některé: P.Machonin (2000) navrhuje koncept "společenské modernizace", jímž musí být doplněn rozvoj technologický a ekonomický. Jen tak lze dosáhnout dobré kvality života. Dále mám na mysli např. požadavek "názorotvorné práce" V.Bělohradského, principy "subpolitiky" U.Becka, nebo Gidensovo pojetí "demokratizaci demokracie" a jeho zavádění pojmu "aktivní důvěra", kterou "je potřeba mezi jednotlivci a institucemi neustále vybojovávat a udržovat" (Frič a Potůček 2004 s. 419). Podle Veselého (2004) dokonce "koncepty společnosti vědění věnují mnohem větší pozornost lidem než technologiím" Z naší produkce chci připomenout i inspirativní úvahu o naléhavé potřebě budování důvěry I. Možného (1999) v předmluvě ke druhému.vydání jeho eseje "Proč tak snadno?"
Jako psychologové víme, že důvěra, schopnost důvěřovat, je E. Eriksonem objevený vývojový úkol, který je nutno splnit, resp. jehož nutné předpoklady se v optimálních podmínkách zakládají v prvním roce života. Víme, že na základní důvěru navazuje řada dalších vývojových úkolů, které umožňují a podmiňují prosociální chování a umožňují a vytvářejí emocionální stabilitu, která je podmínkou vysoké vzdělavatelnosti. Různé teorie subdeprivace (Matějček) nebo teorie vzniku bazální úzkosti a jejího vlivu na chování dospělého člověka dovádějí problematiku do praktických důsledků.
Rozvinutá, tvůrčí, emocionálně stabilní a prosociálně vybavená osobnost vzniká pouze v rodině, nebo v prostředí, ve kterém se podaří intimitu láskyplných vztahů, jejich stabilitu a dvojpohlavnost, úspěšně imitovat.
Jako psychologové však ve veřejném diskurzu na toto téma v podstatě mlčíme. Jak se může realizovat Bělohradského názorotvorná práce, když jeden segment odborných pohledů chybí? Tím nemám na mysli, že by snad chyběla populárně vědecká literatura o vztazích nebo o výchově. Působí však dojmem, jakoby nevnímala současné dění. Stále větší procento mladých se založením rodiny váhá, má nejistotu, zda rizika nepřesahují reálné zisky. Na této skutečnosti se částečně podílíme tím, že se jen málo účastníme na diskusi o významu a potřebnosti rodiny nejen pro společnost, ale především pro individuální osobnostní zralost člověka. Považujeme-li stát za garanta dodržování základních pravidel života společnosti, pak je jeho povinností hledat způsoby, jak mírnit nebo kompenzovat tlaky, které současnou a budoucí rodinu ohrožují a invalidizují. Tato povinnost státu se realizuje prostřednictvím jeho rodinné politiky (Zeman 2002). Stát ji nemůže nedělat, díky nepříliš přesvědčivému hlasu psychologů ji však může dělat též laxně nebo neúčinně.
Rodina sice pozbyla ve prospěch státu řadu sociálních funkcí, zdá se však, že roste její nenahraditelnost jako vztahového a emočního zázemí jedince, který je vystaven vzrůstajícímu tlaku stále komplikovanější společnosti. Nároky společnosti vědění podle mého názoru tuto funkci rodiny zásadním způsobem zvýrazní. Měli bychom na to více upozorňovat.
Děkuji za pozornost.
Literatura:
Beck. U.: Risikogesellschaft. Frankfurt. 1986
Becker, G., S.: A Treatise od the Family. Cembridge, Mass: Harvard University press. 1993
Becker, G.,S.: Die Bedeutung der Humanvermögensbildung in der Familie für die Zukunft von Wirtschaft und Geselschaft. In Leipert, Ch.(Hrsg.) 2003
De Singly, F.: Le soi, le couple et la famille. Paris. Nathan. 2000
Erikson, E.,H.: Dětství a společnost. Argo. 2000
Frič, P., Potůček, M.
(2004): Model vývoje české společnosti a její modernizace v globálním Kontextu. Sociologický časopis. 40. 4. 415-431.
Leipert, Ch. (Hrsg.) Demographie und Wohlstand. Leske+Budrich, Opladen. 2003
Machonin, P.: Teorie modernizace a česká zkušenost. In: Mlčoch, L. et al. 2000
Mareš, P., Škromach, Z.: Strategie rozvoje lidských zdrojů pro ČR. Úřad vlády a MPSV 2003.
Mlčoch, l., Machonin, P.,
Sojka, M.: Ekonomické a společenské změny v České Společnosti. Karolinum. Praha.2000
Možný, I.: Vzdělanostně diferencovaná ilegitimita jako symptom pozdní modernity. In.: Plaňava, I., Pilíát, M. (eds) 2002
Možný, I.: Proč tak snadno. Slon. Praha 1999
Plaňava, I., Pilát, M.
(eds): Děti, mládež a rodiny v období transformace. Barrister & Principal. 2002
Pongs, A.(ed): V jaké společnosti vlastně žijeme? Praha. ISV.2000
Potůček, M. et al.: Průvodce krajinou priorit pro Českou republiku. Gutenberg Praha. 2002
Smékal, V., Macek, P.
(eds): Utváření a vývoj osobnosti. Barrister & Principal. 2002
Šmausová, G.: Normativní heterosexualita bez nátlaku k prokreaci? Gender, rovné příležitosti, výzkum. Sociologický ústav AV ČR. 2-3/2004 : 1-3
Trapková, L., Chvála, V.: Rodinná terapie psychosomatických poruch. Portál. 2004
Veselý, A. (2004): Společnost vědění jako teoretický koncept. Sociologický časopis. 40. 4. 433-446
Willke, H.: Společnost vědění. In. Pongs, A.(ed): 2000
Zeman, J.: Přehled pokusů a výzev k formulaci státní rodinné politiky. In.: Plaňava, I., Pilíát, M. (eds) 2002
Psychologická bádání v problematice vývoje dítěte a utváření osobnosti jsou dle mého názoru v zajetí jistého akademismu, málo nebo téměř vůbec se nezapojují do obecné společenské diskuse. Podle V. Smékala (2002 : 13) sice "přibývá psychologů, kteří těžiště poznání osobnosti vidí ve zjištění, jak si je osobnost vědoma svého místa v systému vztahů k druhým a k úkolům života, jak prožívá svou situaci, jak se rozhoduje, čím se v životě řídí, jaké má plány, k čemu směřuje." I když zní toto konstatování sympaticky, nedokážu jej osobně brát jako jednoznačně pozitivní. Podle mého názoru totiž nepřibývá psychologů, kteří by byli schopni kompetentně se zúčastnit společenské diskuse o lidské dimenzi naší společné blízké budoucnosti.
Jsme v situaci, kdy ekonomové (např. G.Becker 1993, 2003) objevili rozhodující roli "lidského kapitálu" pro prosperitu ekonomiky budoucnosti, sociologové nepochybují o vzrůstajícím významu "vědění" jako "klíčového rysu společnosti, jejíž příchod pozorujeme"(Veselý 2004 :.434) a začíná vznikat rozsáhlá teorie globalizace, která vychází z vědomí globálního stavu ohrožení objeveného U. Beckem (1986). Vedle toho se v podnikové, národní i nadnárodní ekonomice stává samozřejmým pojem "lidské zdroje" (Mareš, P. Škromach, Z. 2003), který se však zcela orientuje na problematiku vzdělání a celoživotního vzdělávání a ani v náznaku neuvažuje, kde se ten potřebný "materiál", tedy lidé schopní a ochotní se vzdělávat, vezme. Není to snad otázka pro nás psychology?
Společnost vědění (Potůček 2002) nebude vůči lidem vstřícnější a ohleduplnější, než společnosti předcházející. V úvahách o jejím charakteru chci citovat např. pojetí reflexivní modernizace A.Giddense. Hlubší poznání přináší podle tohoto autora problém, protože "ztotožnění poznání s jistotou se ukázalo chybným". "Jsme vrženi do světa, který je plně ustanoven pomocí reflexivně utvářeného vědění, a ve kterém si současně nikdy nemůžeme být jisti tím, že kterýkoli z prvků tohoto vědění nebude revidován"(Giddens 2003 s.41). Podle Willkeho (2000) bude nárok na vysoké a stále inovované vědění zasahovat všechny funkční systémy společnosti. Nejen vědec nebo učitel, ale i úředník a řemeslník bude vtažen do permanentního inovačního proudu. Tento autor zároveň varuje, že pouze 20% obyvatelstva bude tvořit bezproblémově zaměstnatelnou část populace a naopak jiných 20% budou lidé beznadějně závislí na sociálních transferech. 60% bude vystaveno patrně silně stresující perspektivě opakované rekvalifikace a přechodné nezaměstnanosti.
Větší podíl občanů, snad většina, tedy bude vystavena větším existenciálním tlakům. Z psychologického hlediska to znamená, že budou výrazně zvýhodněni jedinci emocionálně stabilní, s nízkou hladinou bazální úzkosti, tj. lidé otevření, odolní, schopní odkládat okamžité uspokojení a schopní investovat psychickou energii do budoucnosti. Potažmo budou zvýhodněny společnosti, ve kterých budou tyto osobnosti ve větší míře k dispozici.
Na základě vzrůstajícího psychologického poznání si lze jen těžko představit, že by člověk společnosti vědění mohl získat nezbytné osobnostní předpoklady pro své náročnější uplatnění někde jinde, než v rodině. Ani teoreticky nelze namodelovat prostředí, které by lépe vytvářelo specifický prostor, umožňující zároveň bezpečný klid pro zrání neuropsychických struktur a zároveň maximální stimulaci novými podněty. Prostředí, které současně generuje jazyk jako nástroj poznání či konstruování světa a současně generuje odlišné jazykové významy, jejichž znalost utváří intimní prostor bezpečí v rámci rodiny, komunity, národa. Prostor, který je primárně vytvářen siločarami vztahů, a to vztahů dvojpólových, umožňující spontánní oscilaci dítěte mezi mužským a ženským protějškem a zažívání různosti nenebezpečných, jeho milujících postav. Vynikající popis tohoto, ekonomickým jazykem řečeno, "lidské zdroje generujícího prostředí" je teorie sociální dělohy L.Trapkové a V. Chvály (2004).
Rodin plnících výše popsané funkce ubývá. Namísto vyslovení obav však čteme u řady autorů spokojenost, že se přibližujeme vyspělým západoevropským společnostem. Nedoznívá k nám skutečnost, že tyto společnosti, na rozdíl od nás, s obecným faktem úbytku lidských zdrojů, způsobeným nízkými výkony rodin, intenzivně bojují. Zatímco Francie založila v r. 2000 ministerstvo pro rodinu a provádí dlouhodobě intenzivní a účinnou rodinnou politiku u nás převažuje v denním tisku i v odborném diskursu protirodinná agitace.
Nízké výkony rodin nejsou dle mého názoru zaviněny nezájmem nebo sobectvím mladých lidí, ale především druhotnými a nezamýšlenými účinky prudce se měnící společnosti dneška, která produkuje daleko rychleji rodinu blokující či rodinu utlačující kontexty, než je schopna produkovat nástroje na její ochranu. Nezbývá než znova zmínit analogii s ochranou životního prostředí. Současná společnost nedokáže neznečisťovat životní prostředí, se zpožděním se však již snaží následky tohoto znečišťování mírnit. Současná společnost utlačuje a dusí rodinu a jen váhavě a se zpožděním hledá neinvazivní nástroje její ochrany.
Mechanismy tohoto útlaku rodiny jsou jak nezáměrné a neodstranitelné, např. preferenční odměňování disponibilní a flexibilní pracovní síly nebo vpád informačních technologií do rodiny, které okupují prostor primárně určený k realizaci a kultivaci vztahů, tak, na druhé straně, protirodinné tlaky záměrné a ideologické. I. Možný (2002 . 65) např. na základě statistických důkazů konstatuje, že "představu o svobodném mateřství jako výrazu emancipace ženy produkuje uzoučká vrstva intelektuálek z akademického prostředí a z médií; na vzdělané ženy jejich rétorika nepůsobí, podporuje však takové chování u žen, které nemají vypěstováno kritické myšlení a věří naivně tomu, co se na ně valí z médií". Jsme svědky přímé propagace "vztahovosti osvobozené od prokreativního nátlaku", protože údajně "neexistuje důvod pro přijímání celoživotních genderových identit" "pokusy zachránit manželství na základě generativní funkce jsou i v ČR odsouzeny k blízkému zániku". (G.Šmausová 2004 s.2-3).
Ve vizi společnosti vědění se rýsují nároky, které přinášejí důvody pro pochopení narůstajícího významu rodiny. Jmenovitě takové rodiny, která velmi usilovně buduje prokreativní vztahy a stálé genderové identity. Sociolog F.de Singly. V knize Já, pár a rodina, (2000), prohlašuje, že "anti-rodinno" šedesátých let již není aktuální. V jeho pojetí rodina pomáhá prostřednistvím svých vztahů každému se konstruovat. Psychologických teorií "životní cesty", které detailizují podobné postuláty, je nespočetná řada, nejrespektovanější je zřejmě pořád klasická teorie "osmi věku člověka" E.Eriksona.
Bylo by lákavé nyní citovat, co všechno další sociologové, ekonomové a filosofové požadují, aby byla lidská dimenze společnosti vědění dostatečně vyjádřena. Zmíním pouze namátkou některé: P.Machonin (2000) navrhuje koncept "společenské modernizace", jímž musí být doplněn rozvoj technologický a ekonomický. Jen tak lze dosáhnout dobré kvality života. Dále mám na mysli např. požadavek "názorotvorné práce" V.Bělohradského, principy "subpolitiky" U.Becka, nebo Gidensovo pojetí "demokratizaci demokracie" a jeho zavádění pojmu "aktivní důvěra", kterou "je potřeba mezi jednotlivci a institucemi neustále vybojovávat a udržovat" (Frič a Potůček 2004 s. 419). Podle Veselého (2004) dokonce "koncepty společnosti vědění věnují mnohem větší pozornost lidem než technologiím" Z naší produkce chci připomenout i inspirativní úvahu o naléhavé potřebě budování důvěry I. Možného (1999) v předmluvě ke druhému.vydání jeho eseje "Proč tak snadno?"
Jako psychologové víme, že důvěra, schopnost důvěřovat, je E. Eriksonem objevený vývojový úkol, který je nutno splnit, resp. jehož nutné předpoklady se v optimálních podmínkách zakládají v prvním roce života. Víme, že na základní důvěru navazuje řada dalších vývojových úkolů, které umožňují a podmiňují prosociální chování a umožňují a vytvářejí emocionální stabilitu, která je podmínkou vysoké vzdělavatelnosti. Různé teorie subdeprivace (Matějček) nebo teorie vzniku bazální úzkosti a jejího vlivu na chování dospělého člověka dovádějí problematiku do praktických důsledků.
Rozvinutá, tvůrčí, emocionálně stabilní a prosociálně vybavená osobnost vzniká pouze v rodině, nebo v prostředí, ve kterém se podaří intimitu láskyplných vztahů, jejich stabilitu a dvojpohlavnost, úspěšně imitovat.
Jako psychologové však ve veřejném diskurzu na toto téma v podstatě mlčíme. Jak se může realizovat Bělohradského názorotvorná práce, když jeden segment odborných pohledů chybí? Tím nemám na mysli, že by snad chyběla populárně vědecká literatura o vztazích nebo o výchově. Působí však dojmem, jakoby nevnímala současné dění. Stále větší procento mladých se založením rodiny váhá, má nejistotu, zda rizika nepřesahují reálné zisky. Na této skutečnosti se částečně podílíme tím, že se jen málo účastníme na diskusi o významu a potřebnosti rodiny nejen pro společnost, ale především pro individuální osobnostní zralost člověka. Považujeme-li stát za garanta dodržování základních pravidel života společnosti, pak je jeho povinností hledat způsoby, jak mírnit nebo kompenzovat tlaky, které současnou a budoucí rodinu ohrožují a invalidizují. Tato povinnost státu se realizuje prostřednictvím jeho rodinné politiky (Zeman 2002). Stát ji nemůže nedělat, díky nepříliš přesvědčivému hlasu psychologů ji však může dělat též laxně nebo neúčinně.
Rodina sice pozbyla ve prospěch státu řadu sociálních funkcí, zdá se však, že roste její nenahraditelnost jako vztahového a emočního zázemí jedince, který je vystaven vzrůstajícímu tlaku stále komplikovanější společnosti. Nároky společnosti vědění podle mého názoru tuto funkci rodiny zásadním způsobem zvýrazní. Měli bychom na to více upozorňovat.
Děkuji za pozornost.
Literatura:
Beck. U.: Risikogesellschaft. Frankfurt. 1986
Becker, G., S.: A Treatise od the Family. Cembridge, Mass: Harvard University press. 1993
Becker, G.,S.: Die Bedeutung der Humanvermögensbildung in der Familie für die Zukunft von Wirtschaft und Geselschaft. In Leipert, Ch.(Hrsg.) 2003
De Singly, F.: Le soi, le couple et la famille. Paris. Nathan. 2000
Erikson, E.,H.: Dětství a společnost. Argo. 2000
Frič, P., Potůček, M.
(2004): Model vývoje české společnosti a její modernizace v globálním Kontextu. Sociologický časopis. 40. 4. 415-431.
Leipert, Ch. (Hrsg.) Demographie und Wohlstand. Leske+Budrich, Opladen. 2003
Machonin, P.: Teorie modernizace a česká zkušenost. In: Mlčoch, L. et al. 2000
Mareš, P., Škromach, Z.: Strategie rozvoje lidských zdrojů pro ČR. Úřad vlády a MPSV 2003.
Mlčoch, l., Machonin, P.,
Sojka, M.: Ekonomické a společenské změny v České Společnosti. Karolinum. Praha.2000
Možný, I.: Vzdělanostně diferencovaná ilegitimita jako symptom pozdní modernity. In.: Plaňava, I., Pilíát, M. (eds) 2002
Možný, I.: Proč tak snadno. Slon. Praha 1999
Plaňava, I., Pilát, M.
(eds): Děti, mládež a rodiny v období transformace. Barrister & Principal. 2002
Pongs, A.(ed): V jaké společnosti vlastně žijeme? Praha. ISV.2000
Potůček, M. et al.: Průvodce krajinou priorit pro Českou republiku. Gutenberg Praha. 2002
Smékal, V., Macek, P.
(eds): Utváření a vývoj osobnosti. Barrister & Principal. 2002
Šmausová, G.: Normativní heterosexualita bez nátlaku k prokreaci? Gender, rovné příležitosti, výzkum. Sociologický ústav AV ČR. 2-3/2004 : 1-3
Trapková, L., Chvála, V.: Rodinná terapie psychosomatických poruch. Portál. 2004
Veselý, A. (2004): Společnost vědění jako teoretický koncept. Sociologický časopis. 40. 4. 433-446
Willke, H.: Společnost vědění. In. Pongs, A.(ed): 2000
Zeman, J.: Přehled pokusů a výzev k formulaci státní rodinné politiky. In.: Plaňava, I., Pilíát, M. (eds) 2002
Zpět na přehled článků